... 3 ... 2 ... 1 ... LIFTOFF!

Tento příspěvek měl popisovat jeden start raketoplánu. Jenže s vesmírným programem je tady spojeno téměř všechno a je to námětem našich četných výletů. Proto jsem se rozepsal trochu šířeji. Doufám, že toto není vše a ještě toho hodně uvidíme.

Snad každý kluk se někdy byť jen okrajově zajímal o astronomii, rakety a vůbec dobývání vesmíru. Mne tento zájem drží dodnes a tak nevynechám jedinou příležitost k návštěvě muzea kosmonautiky. Rodina naštěstí proti tomu nic nemá a účastní se těchto "vylomenin" se mnou. V tomto směru se na nás usmálo štěstí při současném pobytu. Bydlíme jen několik desítek mil (40) od Kenedy Space Centra. Pochopitelně jsme si hned vytkli cíl: vidět start raketoplánu!

Start!

Poprvé se taková příležitost naskytla při startu raketoplánu Endeavour na misi STS-113, 11 listopadu 2002. Bohužel technická závada asi 2 hodiny před startem tento termín zrušila. Naštěstí jsme v té době byli ještě doma (potřebujeme asi 30 min) a tak se tak moc nestalo. Ten týden k dalšímu termínu startu byl nekonečný, protože se náš tříletý syn každý den několikrát ptal: Proč se ten raketoplán pokazil? Co se na něm pokazilo? Kdy vystartuje? Vystartuje zítra? atd. Volnou chvíli si krátil hrou na prasklý přívod kyslíku do kabiny, což byla oficiální příčina přerušení startu. Nakonec přišel den D (22 listopadu) a my jsme vyjeli. Při příjezdu ke Kenedy Space Centru jsme viděli, že stejný nápad jako my měli další tisíce lidí. Silnice byly lemovány postávajícími automobily a lidmi. Znalecky jsme dojeli tak blízko k jižní hranici centra jak jen to šlo a uvelebili se v plážových křeslech. Byla poměrně teplá listopadová noc, (25°C) lidí na tomto místě bylo pár a čekali jsme. Raketoplán byl nasvícen obrovskými silnými reflektory a dalekohledem byly krásně vidět detaily tohoto mohutného soustrojí. S přibližujícím se termínem startu vzrůstala nervozita jak přihlížejících tak komentátora v rádiu, které měli všichni zapnuto. Odpočítávání má své zvláštní pravidla a když je např. 1 hodina do startu neznamená to, že se za hodinu odstartuje. Detaily na www.ksc.nasa.gov. Bylo 9 minut před startem a přišel pokyn k ukončení odpočítávání. Být astronautem tak mne trefí! No nic další pokus byl zvolen na následující den a tak za 24h znova tady.


Další den byla sobota a tak se počet lidí znásobil. Jako praví profesionálové jsme přišli a usadili se asi 15 minut před startem. Tentokráte to vypadalo dobře a tak jsme uslyšeli povely …3…2…1…we have LIFTOFF! To ovšem už nebylo potřeba, protože se zažehnutím pomocných motorů se všude rozlilo tak jasné světlo, (dalo by se to přirovnat k obrovské svářečce) že bylo nutno přivřít oči a my jsme pozorovali, jak raketoplán stoupá vzhůru. Dalekohled byl v tomto případě nepoužitelný a pohled skrze něj byl stejný jak pohled do slunce. Kamera to zvládla jen za přispění manuálního snížení jasu. Vše probíhalo za naprostého ticha přerušovaného Honzou, který nadšeně tleskal a přítomnými Američany, kteří tento start prožívali jak kdyby to byl první na světě. Po několika sekundách k nám přišel zvuk, který rozechvěl všechno v okolí včetně nás. Pro mne bylo překvapení, že se nejednalo o žádný rachot a bylo to opravdu jen chvění, které mikrofon kamery téměř neregistroval. (měl jsem na kameře speciální citlivý teleskopický mikrofon) Za asi 1,5 minuty došlo k vyhoření pomocných raket a jejich odpojení. Tento manévr byl jasně vidět a po úspěšném zvládnutí se daly do jásání i ty zbytky davu, které byly dosud v klidu. Za pár minut bylo oznámeno, že raketoplán odpojil přídavnou nádrž (ta velká oranžová raketa) a je v bezpečí na oběžné dráze. Seděli jsme jako u vytržení. Honza to ohodnotil výrazem COOL! což v té situaci bylo opravdu nejvýstižnější. Hned jsme si slíbili, že příště půjdem znova.

Kenedy Space Center

První prosincový den jsme se rozhodli k návštěvě visitor centra Kenedy Space Center. Už jsme tam sice jednou byli, ale někdy stojí za to si osvěžit vzpomínky a podívat se co je zde nového. Honza se těšil víc než do Disneylandu. Největší změna ve vesmírném centru byla bezpečnost. Vstupenka se kupovala venku před vstupem a každý kdo si koupil vstup do neveřejných oblastí byl označen visačkou. Po vstupu do centra byla bezpečnostní prohlídka, proti které je prohlídka na letišti slabý odvar. Všechna zavazadla byla ručně důkladně prohledána. Všechny elektronické přístroje musely předvést svou funkci! No ale konečně jsme tady. Jen pár kroků za vstupem Honza potkává astronauta! Prvně měl strach, ale taková příležitost za to stojí a tak se osmělil a pózoval všem přítomným fotografům. Tradičně jsme projeli všechny expozice, které se od posledně nijak zvláště nezměnili a navštívili jsme i novou expozici o mezinárodní vesmírné stanici. Náš syn byl jak u vytržení a když mohl vejít do skutečného raketoplánu a dotknout se ho, byl na vrcholu blaha. Pořád se s ním chtěl fotit a obcházel ho ze všech stran. Stejné pozornosti si užily i pomocné rakety a přídavná nádrž. V žádném případě nechtěl domů a ptal se jestli přijdeme zítra znova. Návštěva byla ovšem přínosná i pro nás, protože tím, že jsme většinu expozic znali jsme měli možnost se soustředit na novinky, nebo na to co nás zajímalo.
 

 

Přistání

7 prosince jsme se jeli podívat na přistání. Toto přistání mělo proběhnout a taky proběhlo ve 14:39 po asi třetím odložení. Přistání není tak efektní jako start, ale předse jsme jej chtěli vidět. Po prohlídce všech dostupných map a telemetrických měření se nám podařilo najít místo, kde jsme byli nejblíže přistávací dráhy. Tady musím přiznat, že jsme byli na jednom z konců dráhy a bohužel na tom opačném, než přistál raketoplán. Přistání jde ráz na ráz. Ozve se rána při překonávání rychlosti zvuku po vstupu do atmosféry a pár desítek sekund už je raketoplán na zemi. Bohužel se nám podařilo raketoplán vidět jen několik sekund před přistáním, ale příště se polepšíme.

Před odjezdem domů jsme navštívili místní obchodní centrum a k našemu překvapení tam bylo soukromé muzeum o Kenedy Space Centru. Toto muzeum bylo bez jakéhokoli vstupného a bylo vytvořeno zaměstnanci KSC. Lidově by se dalo říci z „nakradeného materiálu“. Není to pochopitelně tak, protože NASA k tomu dala povoleni. Zřejmě to probíhalo tak, že například při stavbě ramp byl vytvořen pohyblivý model v určitém měřítku pro odzkoušení a po postavení ramp se model vyhazoval. Tak si ho někdo prostě vzal a dal do toho muzea. A tak to bylo s 90% exponátů. Proto se mohli pochlubit modely a autentickými věcmi přímo z Centra, které nikdo jiný nemá. Průvodci jsou zaměstnanci KSC a tak výklad nepostrádá detaily a při dotazech je možné diskutovat o podrobnostech. Mne tam zaujaly „keramické destičky“, kterými je obložen raketoplán. Okamžitě mi je půjčili do ruky a byl nám dán tak podrobný výklad, že bych tam mohl jít dělat okamžitě „obkladače“. i když jsem věděl že je rozdíl mezi těmi bílými a černými myslel jsem si, že je to „těžká keramika“ tak jak ji známe z technického využití. Ve skutečnosti ty destičky vahou i konzistencí připomínaly spíše ultra jemný polystyrén. Podle barvy se liší tloušťkou (bíle jsou daleko tenčí) a částečně i konzistencí. Dost zajímavé.

Divočina

Celé Kenedy Space Center je umístěno uprostřed přírodní rezervace. Kupodivu jsme zjistili, že tato rezervace je přístupná veřejnosti, pochopitelně kromě samotného areálu KSC. Snad každý návštěvník KSC se podivil nad aligátory (vidět krokodýla je poměrně vzácné), které uviděl v areálu. To je ovšem jen atrakce pro turisty a pozornému návštěvníkovi jistě neujde, že aligátoři nemají kam utéct. Jenomže stačí vyjít za bránu a projít se kolem nejbližší vodní hladiny a bude každému jasné, že toto místo je plazům zaslíbené.

 


Mezi vánočními svátky jsme se tedy rozhodli, že je nejvyšší čas vyjet někam do přírody. Volba tedy padla na rezervaci Merritt Island. Tato rezervace není tak známá a proto tam nebylo vůbec přelidněno, což je možno považovat za obrovské plus. Merritt Island je jeden obrovský močál, což z něj činí království ptáků a plazů. Ptáků všemožných druhů je zde neuvěřitelné množství. Překvapující byla jejich malá plachost a tak bylo možno pozorovat nádherné volavky stejně tak jako velké dravce z bezprostřední blízkosti. Kdo chce vidět aligátory toto je to pravé místo. Nám už tito plazi nejsou tak vzácní, protože jsou prostě všude, ale přesto jsme se zastavili u několika parádně vyvinutých exemplářů. Uprostřed rezervace nás překvapila policejní hlídka a pokud jsme chtěli pokračovat dále k pobřeží museli jsme se podrobit prohlídce auta. Nakonec stačilo otevřít kufr a odpovědět na pár otázek. Důvod této prohlídky jsme pochopili v zápětí, kdy jsme vjeli na planinu. Ta cesta totiž vedla těsně vedle odpalovací rampy 39B. Chvilku to vypadalo, že snad tuto rampu podjedeme. Dalším překvapením bylo, že na rampě 39A stál raketoplán. Tak blízko k rampám nikoho v KSC nezavedou. Paráda. Pláž byla klidná a relativně prázdná. Pominu-li pár rybářů a koupajících se nadšenců. Po pláži by bylo možno dojít až těsně k rampám, ale třetí nápis vsup zakázán po sobě nás od toho odradil. i tak už jsme byli pár set metrů na zakázaném území. Byli jsme tak blízko raketoplánu, že by byly vidět „škrábance na oknech“ kdyby je neměl zakryté. Po „relativně“ dostatečném nabažení pohledu (já nemám nikdy dost) jsme se věnovali hrátkám na vyhřáté pláži i když na koupání jsme odvahu neměli.
Cestou zpět právě zapadalo slunce a tak se počet ptáků které jsme potkávali znásobil.

Start 2

Start druhého raketoplánu, který jsme se rozhodli pozorovat, byl 16 ledna 2003. Tento start byl středem zájmu bezpečnostních složek, protože členem posádky raketoplánu Columbia mise STS-107 byl i první Izraelský astronaut. To nás pochopitelně nemohlo odradit. Změna oproti minulém startu byla v tom, že tentokrát se startovalo v 10:39 dopoledne. Vybrali jsme si k pozorování jiné místo, které bylo podle našich výpočtů blíže. Byl nádherný slunečný den a teplo. Místo bylo sice bylo blíže, ale bohužel bylo dostupnější a tak si jej vybraly i další tisíce lidí. Ještě že jsme téměř místní a poradili jsme si ze zaparkováním. Tentokrát jsme přímo raketoplán na rampě neviděli, protože nám výhled zakrývala konstrukce rampy. A už tady máme …3…2…1…LIFTOFF! Oproti minule bylo zažehnutí pomocných raket patrné spíše podle dýmu. (zažehnutí hlavních motorů probíhá sice dříve, ale protože tyto motory téměř nepracují v první fázi letu není jejich činnost patrná) A to už raketoplán stoupal vzhůru. Tentokrát bylo zřetelně vidět, jak se otáčí kolem osy a pomalu se naklání o potřebných 39° na východ. Zvuk (či spíše chvění) přišlo dříve a bylo intenzivnější. Avšak ani tentokrát mikrofony kamery (jiné než minule) moc nebraly. Plameny z motorů se mi zdály delší a méně jasné než minule, ale to bylo asi tím denním světlem. Vzhledem k tomu, že raketoplán letěl směrem od nás, tak bylo pěkně vidět odpojení a pád pomocných raket. Raketoplán byl stále ještě vidět jako jasná hvězda a už bylo oznámeno, že je na v pořádku na oběžné dráze a odpojuje palivovou nádrž. Dým který po něm zůstal za chvilku odvál vítr a my se začali těšit na další start.

 

 

 
Příště to bude Atlantis. {nebude}
Místa pozorování jsou vidět na mapě.
Pozor velký soubor!!!
 

 

 

 

 

 

Přistání 2 Na tomto místě jsme chtěli popisovat, zážitky z přistání STS – 107. Byl nádherný a slunečný den, na Internetu jsme čekali na příkaz ke spuštění brzdících motorů. V 8:05 tento příkaz přišel a tak jsme vyjeli. Poté co se raketoplán opozdil každý, kdo na něj čekal začal být nervózní. Vzhledem k tomu, že raketoplán nemá žádné motory (použitelné pro let) a křídla nestojí za řeč bylo to zlé. NASA poté oznámila, že z raketoplánem nemá už 15 min spojeni. Pak jen bylo oznámeno, že raketoplán je v této chvíli určitě na zemi. Jenže nikdo nevěděl kde. No a to už šlo ráz na ráz, očitá pozorování, záznamy z radarů, atd. Raketoplán se rozpadl a téměř shořel po vletu do atmosféry. Nikdo nepřežil. Celé USA se ponořily do smutku, my jsme odjeli na pláž, ale nálada byla ta tam. Od dalších pozorování nás to neodradí, ale za tento pobyt už asi žádné další příležitosti nebudou.

  Všechny fotografie kromě dvou jsou pořizeny ze serveru www.ksc.nasa.gov. Publikování těchto fotografií je výslovně povoleno. Všechny fotografie jsou ze startů, které jsme viděli