Norfolk a Cape Hatteras

Letošní Memorial Day jsme se rozhodli zasvětit vodě, respektive moři. Vzhledem k tomu, že nás čeká delší výlet na západní pobřeží Spojených Států, nikomu se moc nechtělo do hor, kterých si užijeme víc než dost. Naším cílem se stalo východní pobřeží států Virginia a North Carolina. 
Jako první cíl bylo zvoleno městečko Langley, kde sídlí velká základna NASA. Po 8 hodinách jsme přijeli do města Hampton, což je nejstarší anglické město v USA založeno roku 1610 na místo, kde se měl nacházet kemp. Bohužel nás čekala pouze cedule CONSTRUCTION. Vzhledem k tomu, že další kemp byl asi 40 mil bylo rozhodnuto vzít nějaký motel. Tentokrát jsme pokořili rekord počtu lidí na pokoji pro čtyři – sedm! Ráno jsme celkem nedočkavě vyjeli k branám Langley NASA Research Center. Bohužel nám vrátný oznámil, že toto centrum bylo přístupné do nedávné doby, ale teď vybudovali muzeum a všechny exponáty jsou přestěhovány tam. Je ovšem možnost, si požádat o zvláštní prohlídku tohoto centra, ale až v úterý, což nebylo nic pro nás. Na mapě jsme našli, že v Norfolku je velká námořní základna. Jako snad všechny instituce financované z daní i vojenské základny mají návštěvnické centra, kde se snaží ukázat, za co se ty peníze vlastně utrácejí, a tak jsme to tam jeli zkusit. Moc jsme si od toho neslibovali, neboť mám v živé paměti, jak u nás se vojáci snaží všechno zakrýt a utajit, i když občas zakrývají jen bordel a hromadu zgarbů.

U. S. NAVAL BASE NORFOLK – Vojenská základna amerického námořnictva založená roku 1917. V současné době je to velitelství Atlantské flotily USA a možná největší námořní základna vůbec. K našemu obrovskému překvapení byla tato vojenská základna volně přístupná veřejnosti a kdokoli mohl autem vjet do areálu zaparkovat tam a prohlížet si co chtěl. To vše bez asistence jakéhokoli personálu. Procházeli a projížděli jsme podél mol se zakotvenou neuvěřitelnou spoustou lodí. Vzhledem k tomu, že naše znalosti ohledně lodí nejsou nikterak silné o spoustě těch věcí naložených na železných vanách jsme neměli ani páru. To nám ovšem náladu vůbec nezkazilo. Počasí krásně ladilo s těmito obry, neboť drobně pršelo a nebe bylo šedé jako lodě, u kterých jsme stáli. Pak přišli na řadu ponorky, které se nám zdály malé, i když se jednalo o jedny z největších. Ono když se jako měřítko bere opodál stojící vojenský tanker, to se zdá malé všechno. Na konci několik km dlouhé přístavní hráze kotvily opravdové koráby – letadlové lodě. Měli jsme štěstí a viděli jsme USS NIMITZ, USS ENTERPRISE , USS WARIORS OF SEA a další víceúčelové letadlové lodě.  Na tomto místě musím říct, že lodě jsme si mohli prohlížet pouze zvenku. Ovšem velitelství každý den vybírá dvě lodě, které na tři hodiny zpřístupní veřejnosti. A tak jsme navštívili USS STOUD z bojové skupiny letadlové lodě USS GEORGE WASHINGTON. Tato loď slouží k ochraně a bojové podpoře letadlové lodi. Je vyzbrojena raketami Tomahawk, na přídi a na zádi má 5 inch kanóny a kolem dokola lodi několik menších kanónů. Loď je taktéž vybavena velmi citlivými radary. Po příchodu na loď jsme dostali svého průvodce, kterého jsme občas dostávali našimi velmi dotěrnými dotazy do úzkých. Jinak jsme ale prošli celou loď a poseděl jsem si i v kapitánském křesle. Další loď, kterou jsme navštívili, byla USS BATAAN a musím podotknout, že byla velmi zvláštní. Jednalo se sice o letadlovou loď, ale jiného typu než jsme zvyklí. V popisu této lodě je, že se jedná o víceúčelovou útočnou loď, která je podle mého názoru ideální pro akce menší velikosti. No posuďte sami: loď má vlastní letadla s kolmým startem (Harrier) a letku vrtulníků, na její palubě však můžou přistávat i „normální“ letadla, loď může převážet velké množství obojživelných vozidel, nalodit se může až 3,600 lidí, v případě potřeby je možné loď předělat na nemocnici se 600 lůžky a třemi operačními sály, tato loď je jako jedna z prvních uzpůsobena i pro službu žen, kterých zde může sloužit až 450. Loď byla vyrobena v roce 1997, a tak byla ještě v záběhu. Prohlídka nebyla tak důkladná jako u první lodě, ale bylo to velmi zajímavé.

Počasí, kterým nás Virginia častovala, nebylo zrovna přívětivé, a tak jsme jeli dále na jih ve snaze užít si sluníčka. Cestou jsme míjeli Kill Devil Hill, kde je památník Bratří Wrightů. Na tomto místě se jim totiž poprvé zdařil let letadlem těžším než vzduch a poháněným motorem. A to už jsme na Outer Banks. Jedná se o souvislou ostrovní bariéru podél Atlantského pobřeží, od pevniny oddělená úžinou Pamlico Sound. Tyto ostrovy jsou propojeny mosty nebo pomocí „ferrie“, což je převoz. Dlouhé písečné pláže a duny, které mění svůj tvar jsou rájem pro vyznavače vodních sportů a milovníky slunce. Pokud by jste zde hledali stín, tak jen v budovách, neboť ostrovy nemají téměř žádnou vysokou vegetaci. Protože „doma“ v Pennsylvanii máme stromů požehnaně, bylo to právě to co hledáme. První co nás napadá je jít se vykoupat. Nevím, jak u jiných moří, ale u Atlantiku fouká neustále od oceánu poměrně chladný vítr. V horkém létě je to výhoda, protože je tam v důsledku toho příjemně. Nyní také pěkně vyfukovalo, ale teplota nebyla nijak závratná, a tak vejít do vody chtělo odvahu. No voda naštěstí nebyla ledová, ale do slova vyhřátá měla také pěkně daleko. Tím se uspokojili hlad po koupeli v moři a začali jsme hledat, co je tady zajímavého. Tyto ostrovy jsou zde na základě velké mělčiny, která zasahuje hluboko do oceánu. V námořnickém pojmenování se jí říká „Hřbitov Atlantiku“. To byl dostatečný důvod pro výstavbu celkem pěti majáků. Jeden z nich se nachází na Cape Hatteras (Mys Hatteras 35?15‘14“ sš a 75?30‘56“ zd) a je přístupný veřejnosti. Postaven byl roku 1870 a se svou výškou 208 foot (64m), je to prý nejvyšší cihlová budova v USA. Po vyšlapání 268 schodů se nám otevře krásný výhled na ostrovy a Atlantský oceán. Všude dokola rovina, a tak pohledy do dáli jsou opravdu úchvatné. Pokračovali jsme dále na jih a najednou konec, žádný most konec cesty. No nic dále jen po vodě. K našemu velmi příjemnému překvapení je převoz zdarma čekací doba je asi 15 minut. Prima! Čtyřiceti minutová plavba je velmi příjemná a můžeme pokračovat dál. Ostrov Ocracoke je celkem pustý vyjma jediného stejnojmenného města. Tam nás přepadl obrovský hlad a co jiného jíst na ostrově než dary moře. Pochutnali jsme si báječně za celkem rozumný peníz a přejedli jsme se tak, že západ Slunce a zpáteční cestu jsme prožívali celkem laxně. Další den v 8 ráno buší na stan Danka a Michal s tím, že máme rychle vstávat a jít se podívat, jak rybáři na nedaleké pláži vytahují sítě plné ryb. No nejsme tak rychlí, a tak při našem příchodu, byly ryby už na břehu a mezi tím vším chodili rybáři a vybírali kousky, které se jim hodili. Nakonec vybrali asi 5 košů ryb a zbytek nechali ležet na pláži. To bylo něco pro ptáky. Kolem poletovali stovky racků a desítky pelikánů a mezi rybami se dali najít neobvyklé druhy obzvlášť pro suchozemce. Nalezli jsme i živého „Horseshoe" , což je zřejmě druh kraba a po zdlouhavých úvahách jak bezpečně chytit kraba jsme jej dopravili do vln. Opustili jsme toto místo velmi brzy, neboť pohled na stovky mrtvých ryb, které leželi na pláži a nikdo o ně neměl zájem nebyl zrovna pěkný. Počasí se rapidně zlepšilo a my se oddávali radovánkám ve vlnách oceánu. Cestou zpět jsme se zastavili v Jockeys Ridge  State Park což jsou velké písečné duny. Největší z nich mají přes 30 metrů a krajina v okolí vypadá jako v Africe na Sahaře. No na pouhý třídenní výlet to myslím stačilo.