Pensacola
Ani jsem se nenadál a sedíme v letadle směr Florida. Odlet z Pittsburghu neprobíhal právě ideálně, ale po dvou opravách,
pojíždění po letišti a hodině čekání nakonec vzlétáme. Popisovat cestu letadlem není nutné a za zmínku stojí jen absence jakéhokoli jídla na
vnitrostátních spojích a podávají se pouze nápoje. Po mezipřistání a přestupu v Charlotte (North Carolina) pokračujeme na jih.
Zhruba za hodinu, je konečně možno zahlédnout hladinu Mexického zálivu, což dává tušit konec letu. A je to tady!
Z výšky je Pensacola typickým americkým přímořským městem. Zelení se bazény hotelů a zástavba není téměř vidět přes spoustu zeleně,
která je všudypřítomná. Při přistávacím manévru se dostáváme Mexický záliv a je možno si prohlédnout pláž, která překvapí zářivě bílým pískem.
Přistání proběhlo v pohodě, vypůjčení auta je po předložení kreditní karty pouhá formalita a tak za chvíli jedem směr hotel RAMADA BAY VIEW.
Ubytování nám firma zajistila slušné, výhled do zálivu, bazén, večer živá hudba (nějaký klavírista), skvělé prostředí.
Není divu, že se ceny pohybují od 75 - 85 dolarů za noc za osobu. Naštěstí nás to nemusí zajímat neboť jsme zde služebně.
Popisu pracovní činnosti Vás ušetřím, neboť na něm nebylo nic extra zajímavého a náš zaměstnavatel by taky neoplýval nadšením,
kdybych to zde publikoval. Omezím se proto jen na konstatování, že jsme byli přeřazeni z důvodu nutnosti přepočítat některé části
parogenerátoru jedné z jaderných elektráren v Texasu, který se odporoučel. Dále budu popisovat čistě mimo pracovní aktivity.
Pensacola a zvláště pak Pensacola Beach jsou krásné letoviska, známé především čistými plážemi, jiskřivě bílým pískem,
teplým mořem a příjemným počasím.
Právě počasí jsme se obávali nejvíce, neboť předpovědi oznamovaly "velké horka". Při odletu z Pittsburghu nebylo sice příliš vedro (32°C),
ale 100% vlhkost dělala z pobytu venku "prádelnu". Tak jsme si zvykli nazývat typ počasí, který jsem nikde jinde v USA nezažil.
V Pensacole jsme byli příjemně překvapeni. Teplota sice byla 35°C, ale vlhkost se pohybovala kolem 55%, což činilo i z takového horka
snesitelné počasí.
V USA je Pensacola známá jako vojenské město, kde jsou velké základny námořnictva a letectva. V současné době v televizi běží seriál
"Pensacola – Wings of gold" Je to občas ptákovina jako hrom a tak je možné, že tento seriál NOVA brzy koupí.
Každopádně je pravda, že Pensacola je město, kde vojáky a vojenské území potkáte na každém kroku.
Ještě se k tomu pochopitelně vrátím, neboť vojenské základny nemůžeme nechat bez povšimnutí.
První týden jsme se rozhodli věnovat plážím a plaváním v oceánu. Hned první den nás velmi vyděsila přítomnost medúz,
kterých jsme se po špatných zkušenostech z předchozí návštěvy Floridy velmi obávali.
Brzy jsme však poznali, že medúzy nejsou žahavé a nepředstavují skutečné nebezpečí.
První den jsme zakončili tak, že jsme seděli na pláži, pozorovali nádherný západ slunce, popíjeli pivo a poslouchali živou kapelu,
která hrála zdarma přímo na břehu. No povím Vám nebylo to tak špatné! Skutečné nebezpečí jsme objevili druhý nebo třetí den.
Pláže totiž byly plné krabů!!! Důvod proč jsme si jich nevšimli daleko dříve, spočíval ve skvělém maskování, kterého používali.
Pohybovali se totiž v místech, kde se vířila voda od vln a okamžitě se zahrabávali do písku.
Když k tomu přičtu skutečnost, že byli stejné barvy jako písek, dá se pochopit jejich objevení až po té, co jsme na ně šlápli.
Šlápnutí na kraba vypadá následovně: Šlapete na úplně rovný písek bez jakýchkoli známek nebezpečí.
Po došlápnutí na písek, se najednou vedle chodidla vystřelí klepeta, která se snaží zasáhnout Vaši nohu.
Dál se to odvíjí podle úspěšnosti kraba a Vaší rychlosti. No není o co stát, neboť jen vyjímečně se takový útok obejde bez krve (bohužel Vaší).
Jakmile jsme objevili kde se krabi obvykle zahrabávají, začali jsme je lovit.
Po počátečních neúspěších jsme se vypracovali k celkem slušné zručnosti a brzy vzniklo heslo " Den kdy neulovíš kraba pokládej za ztracený".
První víkend, který jsme měli strávit v Pensacole byl "prodloužený", tzn. připadal na něj státní svátek (Indenpendence Day)
a tudíž byl den volna navíc.
Již dlouho dopředu jsme plánovali výlet do Bostonu a pozorovat velryby na Cape Cod. Bohužel Boston byl alespoň pro mne nedostupný a bylo nutno najít náhradní program.
Při pohledu na mapu jsme okamžitě zvolili New Orleans, ale to se nám zdálo na tři dny přece jen trochu málo a tak padlo rozhodnutí zajet ještě do
Space Center Houston v Texasu.
Z Pensacoly do Houstonu je to asi 10 hodin jízdy, převážně močálovitou krajinou.
Obzvláště Lousiana se projížděla po mostech, protože na obou stranách silnice byl močál, kam až oko dohlédlo.
Space Center Houston
Pod tímto názvem se vlastně skrývá návštěvnické centrum Johnson Space Center, které je jedním z nejdůležitějších článků amerického kosmického programu. Odsud se řídí všechny vesmírné lety, trénují se zde kosmonauti a připravují se tu některé kosmické programy. První co návštěvník kosmického centra uvidí, je velká návštěvní budova. Tato budova zřejmě kdysi sloužila jako trezor, kde se uschovávali měsíční vzorky. Alespoň tomu nasvědčuje několik dveří, které jsou evidentními trezorovými dveřmi.
V budově je možno vidět vzorky měsíčních hornin, maketu raketoplánu, a spoustu informací o kosmu.
Ovšem to nejzajímavější návštěvníka čeká, jestliže vystojí řadu na projížďku autobusem do areálu Johnson Space Center.
Je možno si vybrat ze tří tras. První trasa míří k centru řízení letů, druhá k halám s vybavením raket a ubytovnám kosmonautů a
třetí k obrovskému bazénu, kde se nacvičuje stav beztíže. My jsme si vybrali trasu k centru řízení kosmických letů.
Toto centrum se nachází v budově bez oken z dálky připomínající obrovskou montážní halu.
Měli jsme možnost vidět hlavní i jedno z pomocných řídicích center. Popisovat jej nemá smysl, protože každý jej zná z televize.
Snad jen jedna perlička. K řízení letů se používají počítače Digital, které ovšem nejsou speciálně konstruovány pro toto centrum jak by se dalo
očekávat, ale jedná o normální sériové stroje. Bohužel jsme se z časových důvodů nedostali na další trasy.
Kdybych měl zhodnotit celkový dojem tak si myslím, že Kennedy Space Center na Floridě je daleko lepší.
Tady je to z poloviny zábavní centrum a turistický průmysl.
Po prohlídce Space Centra jsme se vypravili do downtownu, abychom alespoň částečně poznalo město. Houston má "standardní" střed města, který má většina velkých amerických měst. Jediné co nás překvapilo byly slumy, které se nacházeli v těsné blízkosti středu města.
Cestou z Texasu jsme se rozhodli navštívit některou z četných třtinových plantáží. Nejlépe nějakou funkční s historickým domem.
Podařilo se nám takovou najít a za nějakých 8 dolarů navštívit i historický plantážní dům.
Cestou jsme se zastavili přímo na plantáži a ochutnali cukrovou třtinu. Bohužel musím konstatovat, že nebyla vůbec sladká a můžu prohlásit,
že cukrová řepa je několikanásobně sladší. Od této krátké zastávky u břehů Mississippi jsme pokračovali směr New Orleans.
New Orleans je typické jižanské město na březích Mississippi. Město má skvěle zachovalou starou čtvrt, která nese název Fench Quarter.
Zde jsou patrné vlivy francouzské a španělské koloniální nadvlády.
Už v uvítacím centru jsme mluvili s místními Američany a všimli jsme si poněkud netradičního přízvuku.
Jak jsme se později dozvěděli, jedná se o tzv. Cajuan nářečí a je to taková zvláštní směska jazyků.
Tady jsme se dozvěděli, že francouzsky mluvící obyvatelé sem přišli z Kanady, čemuž říkám dálka!
V New Orleans a zvláště pak ve French Quarter je vše jiné. Všude je poznat, že se jedná o "staré" město a proto jsou zde uličky jako v Praze,
všude jsou tu hospody, pije se na ulici no prostě toto není USA.
Protože jsme byli lehce unavení a taky hladoví zvolili jsme projížďku po Mississippi včetně jídla a hudby.
Loď kterou jsme si zvolili k plavbě byla poháněná parou, ale kotle byly ohřívané naftou. Je snad paradoxem, že loď byla vyrobena v
Pittsburghu a pochopitelně přijela po vodě až sem. Jídlo bylo zvláštní a na místní podmínky nezvyklé, ale řekl bych, že nás názvy jako "guláš"
a "strudl" nemohli překvapit. Mississippi je věčně kalná a celkem široká řeka na které leží údajně nejdelší přístav na světě.
Nevím jestli je to pravda, ale jeli jsme asi hodinu po proudu a neviděli jsme nic kromě přístavu.
Už na lodi jsme se rozhodli co budeme dělat po přistání. Zapadneme do chladné hospody a v prohlídce města budeme pokračovat až trochu
zajde slunce. Vzhledem k teplotě která tady panovala, (40C) se ani nic rozumnějšího nedalo vymyslet. Hospoda kam jsme nakonec zapadli byla
"stylová". Omítka byla oprýskaná jako po přestřelkách, na podlaze pouze položené cihly no prostě přesně to co se dá představit pod pojmem
sluj. Ovšem bylo tu relativně chladno a čepované pivo za dolar, což byl hlavní důvod výběru.
Uvnitř byla tma a když jsme se rozkoukali, dal se najít bar s barmanem a dva štamgasti, kteří zřejmě tvořili inventář.
Barman byl velmi hovorný a čas nám příjemně uběhl. Prohlídka French Quarter nám trvala přesně do soumraku a za dobu prohlídky jsem viděl
snad 1000 věštců a různých "čarodějů". Začal velmi teplý večer 4 července a jak jsme se dozvěděli v hospodě plánoval se velký ohňostroj
asi na 9:30. Byl akorát čas koupit místní doutníky a uvelebit se na břehu Mississippi. No a tak jsme ač normálně nekuřáci leželi na břehu řeky,
která měla barvu kafe (za šera to ovšem tak nevadí) kouřili doutníky a nasávali atmosféru amerického jihu, kterou dokresloval jazz linoucí se z
města za námi. Ohňostroj byl nádherný, avšak v poměrech USA bych řekl průměr.
Pár hodin po půlnoci jsme už zaparkovávali na parkovišti před hotelem.
Další týden v Pensacole byl věnován Blue Angels. Blue Angels jsou elitní letka námořního letectva, která je známá především z leteckých show. Na námořní letecké základně v Pensacole mají svou domovskou základnu a měli se sem vrátit z nějakého cvičení nebo show.
Celý týden byl zasvěcen této letce.
V den příletu se pořádaly snídaně s Blue Angels a celý "Blue Angels týden" měla zakončit sobotní airshow.
My jsme je poprvé viděli asi ve středu večer při lovu krabů, kdy letěli na základnu, která je blízko pláže. Sobotní show se konala přímo na pláži.
I když jsme se na pláž vypravili několik hodin předem, měli jsme spoustu problémů při parkování. Show byla věnovaná pouze Modrým Andělům
a tak se akrobatickým "předskokanům" nedostalo velké pozornosti. Těsně před příletem byli všichni vyhnáni z vody.
Zpočátku nás to překvapilo, ale pak nám to došlo. V době kdy se budeme dívat na oblohu by se někdo mohl utopit a nikdo by si toho nevšiml.
Musím dát lifeguardům za pravdu, neboť F-18 dělají pekelný randál dívat se na vodu opravdu nebyl čas.
Show byla impozantní a na mne udělala dojem, obzvláště proto, že jsem tyto stroje ještě v letu neviděl.
Po přehlídce jsme se rozhodli vypůjčit si katamarán a trochu si "zasailovat". Já jsem bohužel neměl žádné zkušenosti s jachtingem,
ale naštěstí tu byl Martin, který je starý mořský vlk a účastní se jachtařských závodů jak v Čechách, tak tady v USA.
Po velmi krátké instruktáži, která končila slovy "na takových neckách jsem ještě nejel a doufám, že se necvaknem (myšleno nepřevrátíme)",
mi byla přidělena role kosatníka. Myslím že díky Martinovým zkušenostem jsme brzy dostali toto plavidlo plně pod kontrolu a
dokázali jsme z něho vymáčknout co šlo. Byl jsem velmi překvapen, jakou taková lodička dokáže vyvinout rychlost.
Ideálního stavu tzn. jízda jen po jednom plováku jsme bohužel nedosáhli, ale byli jsme tomu velmi blízko.
Po dvou hodinách jsem byl sice lehce vysílen, ale také úplně nadšen. To byla sobota a co v neděli?
No přece pokus o vstup na některou z vojenských základen. Pro tento účel jsme si vybrali leteckou základnu Eglin.
Eglin Air Force Base je asi 80 km dlouhé a 30 km široké území, které je ovšem přerušeno několika cestami.
Předpokládali jsme, že najdeme vchod do základny a jak je zde zvykem i nějaké návštěvnické centrum, které ukazuje do čeho zhruba jdou peníze
z daní. Zkuste se někdy zastavit na některé posádce v Čechách, představte se jako daňový poplatník a chtějte vědět do čeho že to vrážíte
Vaše těžce vydělané peníze. Mam to ale blbé nápady! Ovšem přesně s touto myšlenkou jsme křižovali tuto leteckou základnu.
Jak jsme správně předpokládali, dostalo se nám odpovědi. Tou nám bylo muzeum téměř uprostřed základny.
Už z venku muzeum vypadalo zajímavě, protože kolem muzea bylo vystaveno asi 40 letadel a některé z nich velmi zajímavé.
(B-52, F-15, F-16, F-117 Blackbirth, atd.) Uvnitř to vypadalo jak ve zbrojním skladě.
Na zemi leželo několik desítek leteckých pum různých konstrukcí. Proč to zde tak vypadá, nám osvětlil film o tom co se vlastně na základně děje.
Základna Eglin slouží k vývoji leteckých a raketových zbraňových systémů, destruktivním zkouškám letadel a prostě pyrotechnice.
V muzeu samém byly vysvětleny různé systémy navádění raket a střel. Velmi málo prostoru bylo věnováno historii a vše se zaměřovalo na
přítomnost. Největší expozice byla věnována válce v Perském zálivu, která byla obrovskou příležitostí vyzkoušet vše co tu vyvíjeli.
V jakém duchu je expozice pojatá ozřejmí popis jednoho z mnoha leteckých útoků " dne xx/xx/xxxx se dvě stíhačky F-XX vydaly na útok.
Na palubě nesli 16 raket typu vzduch – země. Zasáhli 16 nepřátelských tanků. Co dodat?! Viděl jsem a ohmatával pancíř široký asi půl metru
prostřelený raketou jako by to byl papír. No potěš Pán Bůh, nechtěl bych být u toho když to ty letadla spustili.
Podle protipěchotních bomb zde do detailu popsaných usuzuji, že pěšáci nemají šanci ve válce přežít více než pár minut.
Ona totiž bomba se v průběhu pádu nebo letu několikrát dělí a každá část má své raketové motory a spoustu čidel.
Cena každé bomby či řízené střely jde do tisíců až statisíců dolarů, ale protivník nemá šanci. (jen tak na okraj když republika chce koupit
moderní letadla má i na výzbroj těchto letadel? Bez moderní výzbroje jsou letadla jen drahé hračky.
Řekl bych, že jen rakety a bomby umístěné v muzeu základny Eglin stojí stejně jako několik letadel.
Po prohlídce muzea byl čas se podívat někam k pláži. Protože jsme byli zvědaví jak to vypadá na jiné pláži než v Pensacole zajeli jsme do města Panama City. Pláže v tomto městě se v době naší návštěvy podobaly plážím na Brněnské přehradě v době největší úrody vodního květu. Zkrátka zelený hnus. Jeli jsme po plážích až do Pensacoly a opravdu sněhobílé pláže s čistou vodou byly až na Pensacola Beach.
Čtrnáct dní uběhlo jako voda. Když si to tak zpětně promítám nebyla to špatná služební cesta!
