Hory ve Virginii

4.cervence je v USA statni svatek Independence Day (den nezavislosti). Jak uz se stalo tradici i tyto volne dny jsme podnikli vylet po krasach USA. Tentokrat bylo rozhodnuto zkusit najit nejake hory, pokud mozno skalnate. Uz pri pouhem letmem pohledu na mapu jednoznacne vyhrala West Virginia a Virginia. Opet jsme vyjeli jiz ve ctvrtek, abychom nestraceli cas na sestach. Dali jsme na radu jednoho se zdejsich vasnivych turistu a zvolili jsme za cil "Seneca Rock", kde udajne mely byt skaly.

Toto misto lezi ve West Virginii na zapadnim okraji jednoho z Apalacinskych hrebenu. Po asi ctyrhodinove jizde jsme byli na miste. Opravdu tu byla skala! Je pravda ze pouze jedna, ale byla opravdu pekna. Pod skalou byla benzinova pumpa, obchod a pujcovna horolezeckeho nacini a jinak nic. Nastesti kousek dal byl camp a tak jsme se mohli ubytovat s vyhledem na masiv Seneca Rock. Vecer jsme vyzkouseli nase pevecke schopnosti, ktere uprimne receno potrebuji vyladit. Rvali jsme slusne a nekolikrat za vecer se nas prisli zeptat jestli nechceme koupit ohnostroj. Rano jsme se rozhodli vystoupit az na vrchol. Cesta na vrchol vedla lesem a dala se povazovat za spise kondicni prochazku. Kousek pod vrcholem je umistena rozhledna ze ktere je pekny vyhled do okolni krajiny. Tato vyska nam jako uz tradicne nestacila a tak sme se vydali dobyt vrchol. Je pravda, ze po ceste jsme potkavali tabule s varovanim, ale ta anglictina nam "dela stale problemy". Uz pri ceste na vrchol a na nem samotnem bylo poznat, ze se jedna o tenky kamenny plat postaveny na hranu.
Z vrcholu samotneho byl krasny vyhled na okolni, ale bohuzel zalesnene kopce a to pochopitelne vyvolalo diskusi kam dal. Kdyz uz jsme byli v West Virginii bylo by skoda vynechat jeji nejvyssi vrchol. Spruce Knob (4863 ft) je nejvyssi vrchol West Virginie, nejedna se o samostatnou horu, ale je soucasti hrebenu, kde i okolni vrcholky dosahuji podobnych hodnot. Pri prijezdu pod vrchol bylo jasne, ze vzhledem k casove narocnosti vystupu bylo pro tento den nemozne vyjit pesky az na vrchol. V mapach jsme nasli, ze je mozno na vrchol vyjet autem, avsak cesta byla znacena jako spise jeep-road nez normalni silnice. A opravdu to bylo tak. Po chvilce jizdy se se silnice ztratil asfalt a zustala jen ujezdena hlina. Navic kazde auto za sebou virilo prach tak silne, ze mezi nasimi tremi auty musela byt vzdalenost nekolik mil. Cestu nam usnadnovalo spojeni pomoci vysilacky a tak ostatni auta meli informace jestli se blizi auto do protismeru, ktere na uzke ceste byly k nezaplaceni.

Po prijezdu na vrchol se nam otevrel pohled na hrebeny Apalacin. Teprve tady bylo videt jak ty hory vlastne vypadaji. Obrazne receno vypada to jako kdyby vychodni cast ameriky do neceho narazila a Apalaciny jsou velmi podobne pokrcenemu plechu. Jedna se o velmi dlouhe hrebeny (nekolik stovek mil) ktere jsou v nekolika radach rovnobezne za sebou. Tyto relativne vysoke hrebeny jiste silne ovlivnuji pocasi, nebot bylo videt na jedne strane hrebenu jasno a na druhe se valely tezke bourkove mraky. Obesli jsme cestne kolecko kolem vrcholu abychom se podivali po kraji se vsech stran a vydali jsme se zpet. Cestou zpatky se nam prihodila mala neprijemnost, ktera ovsem mela zacatek asi o tyden drive.

Nejen Ceska Republika, ale i Pitcairn byl postizen zaplavami a tak jsme zde meli povoden i kdyz v mnohem mensim meritku. Ja jsem mel smulu a projizdel jsem po ceste zrovna ve chvili kdy se pres ni prevalila voda a odnesla s sebou povrch cesty. Honda Accord neni zrovna terenni auto a je zname svou malou vyskou nad vozovkou, ktera je jindy velkou vyhodou. Bohuzel toto byla jina situace a tak jsem nekolikrat dosti silne "ryl brichem" a napraskl jsem trubku vyfuku. Cesta z Spruce Knob byla zrejme nad jeji sily a ulomila se uplne. Tim jsem sice ziskal zvuk jak tank, ale prijemne to zrovna nebylo. Uprostred lesa se s tim nedalo nic delat a tak jsme se to pokusili opravit pomoci plechovky od coly, ale ta se prepalila behem pul hodiny.

To nam ovsem nezabranilo v pokracovani nasi cesty. Dalsi cil - Virginia. Protoze se uz zacalo smrakat rozhodli jsme se vyhledat nejblizsi camp. Tam jsme prijeli okolo desate hodiny a tak jsme nemuseli platit. Toto jsme sice vedeli uz davno, ale byla to prvni prilezitost overit si to v praxi. V public campech pokud prijedete po 21 hodine a odjedete pred 9 rano nemusite platit, nebot zde neni nikdo kdo by penize od Vas vybral. V campu nas cekalo prekvapeni. Vsechny privesy byly ozdobeny lampiony, hrala vlastenecka hudba a vlajky vlaly uplne vsude. Byl totiz 4 cervenec - Independence Day (den nezavislosti). Velmi to pripominalo nase povinne svatky s tim rozdilem, ze zde to delali vsichni dobrovolne. Navic jsou vsichni zvykli, ze se provozuji ohnostroje a tak nas rachot petard drazdil dlouho do noci.

Rano jsme pekne pred devatou radoby potichu zmizeli a meli jsme camp gratis. Je ale pravda, ze odjezd vzhledem k memu zlomenemu vyfuku pripominal spise presun tankove divize nez tichy ustup. Proto bylo rozhodnuto s tim neco udelat. Nas nejvetsi odbornik na opravy (Jirka Vecerka) pojal vychytraly plan a vymyslel jednoduchy zpusob opravy. Jednalo se o stoceni plechu od plechove konzervy do trubicky o mensim prumeru, zasunuti do obou casti vyfukove trubky a povoleni, cimz se ted uz spojovaci trubka prizpusobila rozmerum vyfukove trubky. Tato banalni oprava trvajici nekolik minut vyresila problemy z vyfukem tak dokonale, ze i po prijezdu domu jsem se nemohl rozhodnout, zda to dam opravit nebo to necham tak. Ted uz nam nic nebranilo v pohodlnem cestovani dle planu.

Po ceste jsme projizdeli kolem jeskyni, ktere se pysnily nazvem "bez konce" a byly uvadeny jako jedny z nejdelsich a nejkrasnejsich na vychodnim pobrezi. Neodolali jsme a zajeli jsme se tam podivat. Tyto jeskyne jsou soukromym majetkem majitelu pozemku. Byly vytvoreny podobne jako punkevni vodnim tokem protekajicim podzemim. Krapnikova vyzdoba se vsak s nasimi jeskynemi neda srovnat. Je totiz daleko chudsi a v daleko zalostnejsim stavu. Majitele tyto jeskyne totiz v dobe prohibice pouzivali jako "beckodrom" aneb misto divokych alkoholovych radovanek. Navic byla vetsina krapniku ulamana, aby se mohli prodavat jako suvenyry. A veskere i sebemensi krapniky nad chodnikem pro turisty byly ulamany z duvodu "bezpecnosti navstevniku". A tak jsme prochazeli jeskynemi plnymi torz kdysi mozna unikatnich krapniku a na tech par ktere zustali bez poskozeni jsme pomalu prestavali mit naladu. Prohlidka pro nas byla dost silnym sokem a v duchu jsme byli radi, ze podobne "vlastneni" takovych prirodnich skvostu neni take u nas. Po ne zrovna skvelem zazitku jsme zamirili k vsemi doporucovane Skyline. Jedna se o silnici vedouci po jednom z hrebenu Apalacin a je plna mist s vyhledem do okolni krajiny. Tato silnice plne vyhovuje stylu americke turistiky, kdy se amici dovezou v autech k vyhlidce vyfoti par fotografii (ti zhnilejsi ani nevystoupi z auta a uplne turisticke prasata si ani nestahnou okynko) a jedou vesele k dalsi vyhlidce , aby se vratili domu "plni neskutecne krasnych zazitku". Ovsem nam to bylo vyrazne proti mysli a tak jsme se zasli podivat na jeden skalnaty vrcholek. Tam jsme si krasne zasplhali po skalach.

V jednom okamziku jsme se zrejme priblizili k hnizdu sokolu, protoze predtim klidne plachtici ptaci na nas zacali naletavat a predvadeli se jako na airshow. Ne ze bychom se primo obavali fyzickeho kontaktu, ale pohled na stremhlav leticiho sokola ktery si to rozmysli kousek pred nama nebyl uplne prijemny a tak jsme radsi vyklidili pozice. Presunuli jsme se o nekolik mil dale, kde byl uchvatny pohled na orly. Tito velci ptaci dokazali obratne vyuzivat proudiciho vzduchu tak, ze bez mavnuti kridel leteli kam chteli (alespon si to myslime ). Z jedne vyhlidky jsme uvideli horu ( Old Rag ), ktera mela skalnaty vrchol a tim byl dan program pro pristi den. Protoze uz se zacinalo smrakat, bylo nutne najit nejaky camp. Bohuzel v okoli nebyly verejne campy a tak nam nezbyvalo nez se obratit na nejaky soukromy. Po prijezdu do prvniho nejblizsiho nam majitel oznamil, ze camp je uplne plny. Tim v nas celkem hrklo, protoze v mape byl dalsi camp vzdaleny nekolik desitek mil. Nastesti byl majitel campu tak slusny a poradil nam camp, ktery nebyl na mape a byl vzdaleny pouhych 8 mil. Kdyz jsme jeli ke campu podarilo se mi prejet skunka. Tato kratka veta obsahuje tolik smradu, ze si to muze predstavit jen ten kdo nekdy citil jak smrdi skunk. Nastesti auto nedostalo plny zasah touto libe vonici tekutinou a tak to za dva dny celkem vycichlo. Horsi na tom byli kluci kteri jeli za mnou nebot ti chytli "cerstvou davku" a jizda v kabine plne smradu neni zrovna prijemna. Camp ke kteremu jsme prijeli byl nastesti volny a meli jsme dokonce k dispozici i bazen. Rano jsme usporadali vyslap na Old Rag. Tato tura mela konecne vyssi stupen obtiznosti a tak jsme si po dlouhe dobe dali trochu do tela. Odmenou nam byl skalnaty vrchol na ktery nevedla zadna cesta a tedy nebyl plny "typickych" turistu. Samotny Old Rag je velmi zvlastni hora, protoze to neni "rostla skala", ale spis hromada obrovskych do kulata ohlazenych balvanu . Tady asi z nedostatku kysliku jsme se pustili do debat kde se tady ty balvany vzaly. Pochopitelne jsme na nic verohodneho neprisli, nebot nase vzdelani v geologii je na dost mizerne urovni. Presto jsme se opet trochu prosli po holych kamenech a lehce si zariskovali na previsech. To ale uz byla nedele 2 hodiny odpoledne a byl cas planovat ustup. Pres Skyline jsme se dostali k dalnicim ktere nas po 5 hodinach dovedli domu. Po ceste jsme se zastavili v KFC na jidlo ("all you can eat") a bez vaznejsich problemu prijeli domu.