Cesta

V červnu začala naše velká cesta na západní pobřeží USA. Je nutné předeslat, že se jednalo o cestu, na kterou jsme se těšili a připravovali vlastně od doby našeho příjezdu do USA. V průběhu našeho pobytu se na "Západ" vypravilo několik skupin místních a známých. Proto jsme měli dostatek informací a poměrně přesně jsme věděli co chceme vidět a jak toho dosáhnout. Jediné co jsme potřebovali, byl měsíc a půl volna. Protože náš pobyt tady oficiálně končil v srpnu, nezdál se to velký problém. Trochu to ovšem zkomplikoval šéf dotazem, jestli zde chceme zůstat dalšího půl roku. Chytře jsme využili situace a postavili jsme jej před výběr, buď zůstaneme a dostaneme měsíc volna nebo končíme. Naštěstí pro nás si vybral variantu zůstat a tak chtě, či spíše nechtě přistoupil na dovolenou, na kterou jsme vůbec neměli nárok. A tak to 18.7.1998 v 5:00 začalo. První dva a půl dne zabrala jízda a tak se omezím jen na obecný popis. Z Pittsburghu jsme vyjeli směrem k velkým jezerům. Krátce po opuštění Pennsylvánie se vytratily kopce a nastala rovina, která nás provázela několik dní. O jediné vzrušení na cestě se postaralo Chicago, které přineslo dopravní zácpy tak charakteristické pro sobotní prázdninové dopoledne. Krátce za Chicagem začaly prérie Wisconsinu. Ty nás provázely celý zbytek dne. Po přejezdu Mississippi jsme se poblíž Rochesteru (Minnesota) ubytovali ke své první noci "on the road". Váhali jsme mezi kempem a motelem a zvolili jsme motel. V době rozhodování jsme nevěděli, jak šťastná volba motelu bude. Na pokoji jsme si pustili televizi a ejhle! Na všech místních programech a na weather chanell běželo varování o blížícím se tornádu. Velmi nás to překvapilo, protože celý den bylo slunečno a téměř bez mráčku. V jednu hodinu v noci však začal tanec. Blesk střídal blesk a když jsem se podíval z okna, tak pršelo vodorovně! Hned jsem si vzpomněl na nápad, spát ve stanu brrrrrr! Naštěstí jsme to přežili bez úhony a ráno jsme mohli pokračovat.
Pokračovali jsme přes Minnesotu a South Dakotu po Interstate 90 stále na západ. Po překročení řeky Missouri se krajina změnila z převážně rovinaté krajiny na jemnou pahorkatinu. Všechny kopečky však byly pokryty pouze trávou a tak to vzbuzovalo větší dojem roviny, než kdyby tam byly lesy. Na dálnici bylo aut jako šafránu, vysoká povolená rychlost, žádní policisté a tak nám to hezky ubíhalo. Jen tak pro orientaci, v době přejezdu Missouri, jsme měli za sebou zhruba 2,000km. Přejezdy časových zón nám směrem na západ pokaždé přidaly hodinu a tak v 25ti hodinovém dnu se dá ujet spousta mil. A to už se blíží Badlands, což jsou první "hory" po dvou dnech. Bohužel nedostatek času nám neumožnil bližší seznámení s tímto národním parkem, protože nás čekal Mount Rushmore National Monument, ležící o kousek dále. Tento národní monument leží uprostřed Black Hills, což jsou nepříliš vysoké, ale strmé kopce. Při posledním čepování před Mount Rushmore v S. Dakotě jsem načepoval benzín s příměsí ethanolu. Nevěděl jsem co to znamená, ale bylo to všude a tak jsem si stejně nemohl vybrat. Byl jsem zvědav, jak to jezdí a nemohl jsem si stěžovat. To platilo ovšem pouze po rovině. Jakmile jsme vjeli do hor, myslel jsem, že nedojedem. Vůbec žádný tah a tak jsme se nahoru vyškrábali s vypětím nejvyšších sil našeho automobilu. Už to víckrát neudělám!

Mount Rushmore National Monument

Tento monument má přezdívku "oltář demokracie". Jedná se o monumentální sochy, respektive bysty čtyř amerických prezidentů vytesaných do 1,744 m vysoké hory Mt. Rushmore.

George Washington	- Velitel revoluční armády a první US prezident
Thomas Jefferson	- Autor Deklarace Nezávislosti, třetí prezident a obhájce expanze na západ
Abraham Lincoln	- 16tý prezident, který se zasadil o obnovení Unie a konec s otrokářstvím
Theodore Roosevelt	- 26tý prezident, který zahájil výstavbu Panamského průplavu a zasadil se o hospodářskou reformu

Monument byl vytvořen v letech 1927 – 1941 pod vedením sochaře Gutzona Borgluma. Jedná se o dílo z éry megalomanie, kterou zřejmě prochází všechny velmoci (my ji známe v sovětském pojetí). Není špatné vidět tyto fantastické tváře, ale že by nás to nějak zvlášť vzalo, to se nedá říct.

Daleko fantastičtější podívanou jsme zažili při překračování hranic mezi South Dakota a Wyoming. Zažili jsme totiž bouřku, která zuřila pár metrů od nás, (blesky, hustý liják), avšak my jsme zůstali suší a navíc nad námi svítilo slunce. Důsledkem toho jsme viděli dvě fantastické duhy a krajinu osvětlenou zvláštním světlem.