Nevada & California

Cesta na západ vedla podél Velkého Solného Jezera To to bezodtoké jezero ve výšce 1,280 metrů je jen 8 metrů hluboké. Rozloha tohoto jezera je proměnlivá a tak mohu uvést pouze maximální stav který činní 5,670 km². Vzhledem k vysoké salinitě 27% nepřekypuje toto jezero životem a tak jedinný život v okolí zastupují firmy těžící sůl. My jsme měli v plánu pohlédnout se po místě, kde by bylo možno vejít do vody a zkusit plavat, protože jsme se dočetli, že voda udrží tělo na hladině i bez plavání. Bouhužel nebylo nám to dopřáno, neboť v důsledku nízkého stavu hladiny vody, břeh nebyl určitý a jezero končilo směsí soli, bahna a mělké vody. Po zhruba hodině jízdy jsme se dostali na místo, kde leželo prehistorické jezero Bonneville, které bylo asi 10x větší, než je současné jezero. Na jeho místě dnes leží poušť Great Salt Lake Desert. Tato poušť je téměř absolutní rovina pokrytá několika desítkami centimetry jiskřivě bílého písku. Byl to zvláštní pohled na bílou pláň a skalnaté hory v dáli. Pochopitelně jsme se chtěli projít po soli a vyzkoušet, jak pevný povrch to je. Všude kolem dálnice byly cedule zakazující zastavení a tak pro zážitek z procházky po poušti jsme byli nuceni porušit pravidla. První co nás překvapilo, byl ne zcela pevný povrch, který se houpal a v některých místech i jemně propadal. Další překvapení nás čekalo po tom, co jsme si na sůl sáhli. Celý povrch byl totiž mokrý! Jen připomínám, že svítilo slunce a teplota se pohybovala okolo 40°C. Po chvíli nás začali z odraženého světla bolet oči a tak jsme pokračovali dále. Těsně před hranicemi s Nevadou jsme míjeli areál, kde se automobily vybavené raketovými a proudovými motory snaží překonat světové rychlostní rekordy.

Nevada nás přivítala skálami, bouřkou a nezbytnými kasiny. Mimořádně nás překvapila sice krátká, ale deštivá bouřka, protože jsem měl zažitou představu o tom, že Nevada je pouze vyprahlá poušť. Kromě tohoto atypického začátku, Nevada přesně odpovídala informacím, které jsou o ní všeobecně známé. Poušť na severu Nevady sice není tak vyprahlá jak na jihu státu, ale nedá se říci, že se jedná právě o mokřiny. Jedná se o travnatou poušť se suchomilnými rostlinami. Vzhledem k tomu, že počet obyvatel Nevady se pohybuje kolem 800,000 a z toho 470,000 lidí žije v Las Vegas, nepotkávali jsme mnoho lidských sídel. Několikrát jsem cestou zatoužil odbočit z dálnice a vydat se do hor, které měly na vrcholcích sníh. Věřím, že Nevada může poskytnout nádherné zážitky pro toho, kdo se rád toulá sám a nemusí vidět věci, které se vejdou do kolonky nej (často vytvořené jenom k tomuto účelu). Ono tlačenice stovek lidí u jakehokoli přírodního divu vezme náladu i otrlým turistům. Nabrání benzínu u benzinky jako vystřižené z filmů je jediným spestřením po dlouhé době.
Všude v USA je možno koupit sušené hovězí maso, ale tak velké pláty masa, jaké jsem viděl v Nevadě se snad nikde jinde neprodávají. Západ slunce je na poušti velmi rychlý. Naším dnešním cílem je město Reno a tak pokračujeme v jízdě. Přestup časového pásma na hranicích Nevady nám dal náskok a tak v 20:00 jsme na místě. Teplota, která se celý den pohybovala kolem 40°C se ani večer příliž nesnížila a tak úplně neskutečně pusobil sníh na horách v okolí jezera Tahoe, které jsou pěkně z Rena vidět.

Reno je asi 200 tisícové město, založené roku 1868 na železnici Central Pacific. Dnes druhé hráčské středisko v Nevadě honosící se názvem "The Biggest Little City in The World” (Největší malé město na světě). Ubytování jsme zvolili v motelu, neboť i zde (stejně jako v LV) je ubytování relativně levné. Projížďka a procházka po městě nám dává poznat třpitivý noční život, který se tady vede do brzkých ranních hodin. Velikostí bych toto město přirovnal k Atlantic City v New Jersey. V pozdních večerních hodinách jsme se vrátili do motelu, abychom si alespoň trochu odpočinuli před další cestou do Californie.

I když je Reno od hranic s Californií vzdálené asi hodinu jízdy, dá se směle považovat za pohraniční město, neboť mezi Renem a hranicemi není téměř nic, co by stálo za zmínku vyjma překrásné přírody. Na hranicích Californie nás trochu zaskočila "celní” prohlídka na jídlo. Abych to upřesnil. Každé auto musí zastavit a odpovědět na otázku jestli veze nějaké jídlo. Dozvěděl jsem se, že pokud by odpověď byla kladná musí ho posádka odevzdat, ale to vím jen z doslechu. My jsme pochopitelně žádné jídlo nevezli a tak jsme po obligátní otázce odkud jsme a obdržení mapy, mohli pokračovat dál. Přejezd z Nevady do Californie znamená překonat poměrně vysoké a strmé hory pohoří Siera Nevada na jejichž vrcholcích ležel sníh. Cesta přes vrcholky byla příjemná, neboť okolní krajina je hustě porostlá jehličnany a po projetí pusté Nevady je to pastva pro oči. Po přejezdu hor nás čekalo dlouhé klesání směrem na hlavní město Californie Sacramento. V centrální části Californie panuje stejné počasí jako v Nevadě tedy horko a sucho. Kam až oko dohlédlo byla jen vyprahlá tráva, až to kolem občas vypadalo jako zralé obilí o žních. Vláha od deště je zřejmě nedostatečná, avšak lidé dokázali najít jiné zdroje, neboť zemědělské plochy se krásně zelenaly. Dálnice v okolí Sacramenta byla zvláštní tím, že dělící pruh byl vysázen hustými oleandrovými keři, které nádherně kvetly.

Naše cesta mířila do San Francisca, avšak ne přímo, neboť jsme měli v úmyslu se nejprve vykoupat v Pacifiku a prohlédnout si pobřeží severně od San Francisca. Z tohoto důvodu jsme odbočili z dálnice č. 80 po které jsme jeli od Salt Lake City, na místní cesty a vydali se směrem na město Santa Rosa. Kraj v okolí Santa Rosa vzdáleně připomíná Moravu, neboť je to jedna z nejznámějších vinařských oblastí Californie. Projížděli jsme spoustou vinic a malých sympatických městeček. Tato část cesty byla trochu náročnější na řidiče a míle neubíhali tak rychle, avšak zbytek posádky měl alespoň na co se dívat. Pochopitelně jsme tento kraj jenom neprojížděli, ale zastavili jsme se i na vinici s nezbytnou ochutnávkou vína.

Pobřeží Pacifiku je od vnitrozemí oddělen pásem nevysokých kopců. Již z dálky jsme pozorovali, že přes vrcholky těchto kopců se valí mlha, která se chvilku po překonání vrcholu rozpouští. Nevěnovali jsme tomu pozornost a těšili jsme se na koupání v oceánu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po přejetí kopců vjeli do mlhy, která se proměnila v nízkou oblačnost. Vyšli jsme z auta a prohlíželi si rozeklané pobřeží. Venku byla zima umocňovaná silným větrem vanoucím od moře. Okamžitě nám bylo jasné, že z koupání nebude nic. Jediní odvážlivci, kteří byli ve vodě byli surfaři v neoprénech a tuleni, kterým se ve vodě náramně líbilo. No co už teď. Začali jsme hledat kemp. Po návštěvě asi třetího úplně plného kempu, začínalo být jasné, že to nebude dnes se spánkem jednoduché, není se co divit je pátek. Rozhodli jsme se pokračovat směrem na sever (od San Francisca) čímž jsme hodlali zvýšit pravděpodobnost úspěchu v kempu.

Pokračovali jsme silnicí č. 1 na sever a najednou proti nám auto, které mi připadalo známé. Podíval jsem se na řidiče a už jsem stál na brzdě! Byli to kluci, kteří vyjeli asi týden před náma. Ve skutečnosti jsme byli na cestách po západě čtyři skupiny. My jsme tedy potkali jednu z nich. Po přivítání a rychlém objasnění odkud a kam (oni z Redwood N. P.) jsme došli k tomu, že není velkých šancí na kemp. Jedinná možnost byla zkusit kemp v městě Olema, který je dostatečně velký na to, abychom tam získali místo i v plném kempu. Vyjeli jsme tam a opravdu, i když bylo plno dostali jsme místo na jednu noc někde na louce. Protože bylo ještě brzo na spánek rozhodli jsme se k výletu na Point Reyes. Pokud na pobřeží byla zima, tak tady byla pravá Sibiř. Maják byl umístěn na kopcích pokrytých nízkou trávou. Všude okolo se válela mlha a foukal ostrý vítr. Když si vzpomenu, že asi 10 mil odsud je vedro a svítí slunce připadalo mi to jako ve snu. Z vrcholu kopce, na kterém stál maják, byl úchvatný pohled na skaliska, o které se tříštil příboj. Na skalách u vody jsme pozorovali zvláštní druh ptáků, kteří byli velmi podobní tučňákům a chvilku jsme je za tučňáky považovali. Opustili jsme toto nehostinné místo až za soumraku, který přišel díky mlze dřív, než jsme čekali. Cestou do kempu jsme míjeli hodpodu VLADIMÍR, která dokazovala, že Češi, tady konkrétně Moraváci jsou všude. Uléhali jsme trochu s obavou z deště a doufali jsme, že počasí v San Franciscu bude příznivější.