Grand Canyon

Z Las Vegas naše cesta mířila do Arizony. Hranice těchto dvou států leží u velké přehrady Hoover dam na řece Colorado, která znamená zdroj vody pro celé okolí. Přehrada je opravdu úctyhodné dílo a je pod stálým náporem turistů. Úplně neuvěřitelně vypadá krásná zelenomodrá hladina mezi holými skalami v okolí. Na hranicích Nevady a Arizony se prochází časové pásmo, avšak čas se nemění, protože Arizona nezavedla letní čas. Pokračujeme indiánskou rezervací směrem k dálnici č. 40 a naším dalším cílem je Grand Canyon. Ve Williamsu odbočujeme na sever a stále mírně stoupáme. Několik mil před samotným Grand Canyonem už rostou jehličnaté stromy a nacházíme se ve výšce kolem 2,500 m.n.m. Projíždíme bránou a jsme na místě.

Grand Canyon National Park

Charakter parku:

Jedná se o nejrozsáhlejší systém kaňonů na světě. Vyhloubila ho řeka Colorado na svém středním toku v měkkých usazeninách na severu Arizony. Národní park o rozloze cca 4,900 km² zahrnuje 349 km toku řeky. Šířka hlavního kaňonu se mění od 6.5 až po 25.5 km, hloubka mezi 1,375 – 1,750 m. Kaňon se zařezává do poměrně vysoce položené a ploché plošiny, která se nazývá Kaibab plato na severu a Coconin plato na jihu kaňonu. Kaňon je rozdělen na výškové a tím i klimatické stupně od 2,500 m.n.m. (klima jižní Kanady) po 700 m.n.m. (klima mexické pouště). Vstupné $20 s platností 7 dní.

Historie:

Kaňon byl osídlen již před 3,000 lety a dodnes indiáni obývají části kaňonu. Pro Evropu jej objevil španělský poručík Don García Lopez de Cardenas, který byl členem Coronadovy expedice v roce 1540. Řeku Colorado poprvé splul po celé délce kaňonu major John Wesley Powell roku 1869 se čtyřmi čluny a devíti muži. V roce 1901 byla vybudována železniční přípojka až na jižní hranu kaňonu.

Orientace:

Na severovýchodě sousedí protáhlý Grand Canyon s Marble Canyonem a Glen Canyon National Recreation Area, na východě s  Barevnou pouští (Painted Desert) a na západě s Lake Mead Nat. Recreation Area. Nejpoužívanější přístup ke Grand Canyonu je z  jihu a to buď z Flagstaff nebo z Williams. Grand Canyon není přemostěn a vede přes něj pouze pěší cesta která měří 35 km z  jednoho kraje na druhý. Stejná trasa autem měří 320 km objezdu přes Navajo Bridge a Marble Canyon!

Grand Canyon si každý představuje asi jinak a musím říci, že já jsem byl zprvu překvapen množstvím stromů v okolí. Byl podvečer a slunce vykreslovalo dlouhé stíny, které umocňovaly dojem z kaňonu. Věnovali jsme se prohlídce až do pozdního večera a teprve pak jsme jeli hledat kemp. Již dávno předem jsme se rozhodli sestoupit na dno kaňonu a tak jsme se snažili najít místo pro nocleh blízko hrany kaňonu. Bohužel kemp přímo na hraně byl obsazen, ale našli jsme další mimo národní park. Uléhali jsme s tím, že vstaneme brzy ráno a začneme sestupovat na dno kaňonu dříve než začne vedro. Ráno se nám pochopitelně nechtělo vstávat a tak jsme se dostali k hraně kaňonu až v 8⁴⁵ ráno.
Na dno kaňonu z jižní strany vedou dvě cesty.

Kaibab Trail – Tato cesta je prudší a na celé trase se nenachází voda, což znamená nést si zásoby vody s sebou. Vzdálenost od hrany k řece je 9.7 km.

Bright Angel Trail – Trasa není tak prudká jako Kaibab Trail, zato je však poněkud delší. Vzdálenost od hrany k řece je 12.4 km. Nespornou výhodou je, že na cestě se na třech místech nachází pitná voda (v horní časti kaňonu teplota vody 40°C).

Na začátku každé trasy je důrazné varování, aby nikdo nezahajoval cestu od 8 do 15 hodin, kdy je v kaňonu největší horko. Už vůbec není doporučeno pokoušet se o sestup a výstup v jediný den. Každý rok několik desítek turistů vyveze ze dna vrtulník záchranné služby. Tato legrace ovšem není zdarma a stojí kolem $2,000. Nejčastějším důvodem proč startuje záchranná akce není kupodivu přehřátí, neboť to se ještě dá rozchodit a navíc téměř všichni ví že musí pít, ale elektrolytická nerovnováha způsobená nadměrným pitím vody. Tento stav už člověk kontroluje velmi obtížně a přesto na to existuje jednoduchá prevence – jíst! Obecně nejlepší cesta je brzy ráno sejít Kaibab Trail k Phantom Ranch a potom odpoledne pomalu vyjít Bright Angel Trail, kdy není nutno s sebou nahoru vláčet mnoho vody. (obecně se doporučuje 1 galon – 4 litry tekutin na osobu na jednu cestu) Jenomže 9 hodin ráno nebyl zrovna dobrý čas na začátek cesty a tak jsme se rozhodli začít scházet Bright Angel Trail s tím, že když by to vypadalo, že se to nedá, tak se vrátíme. Sestup začal 8⁵⁰ a zpočátku to šlo velmi dobře, rychle a potkávali jsme spoustu lidí ať už jdoucích směrem dolů nebo i nahoru. Sestup přes všechny ty barevné formace ze kterých jsou stěny kaňonu je skutečně zajímavý. Navíc jsme cestou viděli spoustu zvířat z nichž mne nejvíc překvapily Bighorni (horské kozy s velkými rohy). Po cestě jsme potkávali množství cedulí a nápisy podobného znění "… pokud směřujete na dno kaňonu a jste u tohoto bodu později než v X:YY hodin vraťte se zpět! Další pokračování v  cestě je velmi nebezpečné …". No alespoň jsme měli o zábavu postaráno. Asi 7.4 km od hrany kaňonu se nachází malá zelená oáza kolem pramene vody, která nese název Indian Garden. Tady jsme si dali odpočinek a k našemu překvapení jsme zjistili, že většina lidí, kteří šli s námi se někam vypařila, či spíše poslechli varování a vrátili se.
Teplota se vyšplhala k 35°C a rozhodovali jsme se jestli pokračovat dolů, nebo naopak zvolit ústup. Převládla touha vidět Colorado z blízka a tak jsme něco před jedenáctou začali scházet posledních několik stovek výškových metrů. Teploučko bylo pořádné a nikde žádný stín dodávali této části cesty na zábavnosti. Po téměř nekonečných dvou hodinách jsme spatřili kalné vody Colorada. Protože hodina pokročila rozhodli jsme se nepokračovat až k Phantom ranči a odpočinout si na dně kaňonu u řeky.
I když teplota na dně se pohybovala kolem 40°C voda Colorada byla pekelně ledová. Strávili jsme na dně asi 2 a půl hodiny a za tu dobu prošli kolem asi tři lidé. Ve dvě odpoledne jsme začali výstup zpět, což činilo 1,347 metrů výškového převýšení. Po několika desítkách drobných zastávek jsme se v 20 ⁰⁰ vyškrábali na hranu kaňonu. První dojmy kromě vyčerpání byly skvělé a ještě dlouho jsme se dívali dolů na západ slunce. Tak jak jsem to zde popsal to vypadá jako vycházka, ale pravdou je, že jsme museli sáhnout hluboko do svých rezerv. Ve vrcholových partiích jsme potkali několik lidí, kteří už šli z posledních sil a jednu osobu dokonce v šoku. Přitom už se šlo ve stínu a teplota nebyla vysoká ba právě naopak se mi zdálo "chladno", navíc ti "zruinovaní" turisti nešli ze dna! Z toho vyplývá následující rada. Grand Canyon se dá sejít a vyjít v  jednom dnu celkem v pohodě pro průměrně trénovaného člověka (tím myslím Čecha neboť průměrný Američan by měl asi problémy), kterému nevadí přílišné horko. Pro lidi, kterým vadí horko, to nejspíš není to pravé ořechové. Asi optimálně by bylo začít scházet v 7 ráno a ze dna vyjít kolem 15⁰⁰ (Bright Angel Trail od Indian Garden nahoru je ve stínu). Jen tak na okraj můj bratr zvládl jednodenní sestup a výstup ve věku 13 let!